Home » Rozhovor pro časopis AllFestival 2017

ROZHOVOR SE SOFIÍ KALYANI SARRAS

PRO ČASOPIS ALLFESTIVAL 2017 LITOMĚŘICE

a

Sofie Kalyani, ty sama jsi prošla náročnou nemocí – jak ses k tomu postavila a co bylo pro tebe osobně tím největším
mezníkem k uzdravení?

Ano, prošla. Dvakrát.

A poté, co jsem v roce 2014 uviděla a zažila vizi planety Země bez nemocí a spatřila při tom i postupy, jak vizi postupně naplňovat, se v roce 2016 jako velký pomocník objevila vážná nemoc potřetí.

Mezníkem v uzdravení je vždycky souhlas – přijetí transformace celého dosavadního, „zaběhnutého“ života.

Pomohla ti nemoc k moudrosti a nějaké životní změně?

Naprosto. Nemoc je velká učitelka. Dá se však učit i bez nemocí! Opravdu, jde to i bez nich.

Touto svou  zkušeností teď vlastně hlavně zkoumám a objevuji, prožívám na svém těle, jak postupovat při tvorbě nového paradigmatu, chceme-li odstranit podmíněnost nemocí v západní společnosti 21. století.

V rámci vědomého vztahu s nemocí prožívám vztah k tělu a k meditacím v jiné dimenzi než před rokem 2012. A vědomě postupuji k uzdravení. Dovoluji si přijímat, říkat si o pomoc a propojovat se na cestě s lidmi, se kterými by to dřív nebylo možné. A být neustále bděle, vědomě v těle na 100%. Mám už teď zkušenost, že pro plný kvalitní život ve společnosti mi stačilo 20% spojení s tělem. Víc po mě nikdo nechtěl. A to jsem ještě byla pro mnohé moc rychlá! Teď mi vibrace na Zemi umožňují zpomalit a zažívat odpočinek i v realitě každodenního života.

Dnes se hodně lidí bičuje tím, že se snaží nalézt příčinu nemoci, a když ji nenachází, cítí se méněcenní a mají výčitky, že jsou nemocní. Jak se k tomuto tématu stavíš ty? 

Vážně? To „bičování se“ je asi zvyk z minulých inkarnací. To je pak pěkné řetězení utrpení, že? Ale dá se z něho vystoupit tím, že to člověku dojde. Že to celé uvidí. A je ochoten se dívat. Jen se hluboce vědomě dívat. Dívat se a cítit. Být v tom přítomný.  Pozorovat ten děj a proměnu. Přestat bojovat s nemocí. To je první krok. I když vím, že není lehké tento řetězec přerušit, protože zejména západní kultura, dokonce i některá náboženství, tento řetězec utrpení stále podporují. Je to stále velmi lukrativní byznys! A nejde jen o těla. Je třeba hodně odvahy a nárůstu energie, aby člověk získal odstup a nadhled. Tím získá volbu a opět i svůj pocit vlastní hodnoty. A tím i orientaci a právo se rozhodnout v rámci různých cest a metod.

Vnímám toto téma tak, že nemoc poukazuje na potřebu změny. Může nás nasměrovat v jakékoli oblasti. Takže je to neustálá výzva, kterou je třeba jako výzvu vnímat. 30 let se i profesně zabývám touto tématikou a někdy s úžasem zjišťuji, že někteří lidé nemoci a trápení prostě milují. Takový člověk projít změnou nechce.

A k té méněcennosti, ano, život „nemocného“ je okolím přijímán často nepřiměřeně. Sama mám řadu takových “historek”, kdy jsem potřebovala velkou podporu partnera a přátel, abych měla čas pročistit takové vlivy. Společnost obecně neumí zaujímat zdravý postoj k nemoci. Není poskytováno ani zdravé vzdělávání v tomto směru.

Co mě však těší, je velké množství informací a možností, které k uzdravení vedou. Ty nejjednodušší možnosti bývají ty nejúčinnější. Třeba vědomý dech. Jen zkusme jeden den dýchat naprosto vědomě a zhluboka! Co to s námi udělá?

Mám také jednoduchou a přitom vzácnou zkušenost, že každá bytost obsahuje v sobě princip a tím i schopnost samouzdravení. Hlubokou moudrost, která ví, co v těle potřebuje. Tato vnitřní moudrost má pro každého velkou hodnotu. Podle mého názoru, nevyčíslitelnou.

Jenže této moudrosti a důvěry v samouzdravení se jako lidstvo vzdáváme. To je velké téma. Nikdo nás to v prenatálním vývoji neučil, v dětství nám to nepřipomínal, ani nezrcadlil, ani v nás neukotvoval vědomí této vnitřní samouzdravující moudrosti. Jsem šťastná, že jsem součástí zázraku, kdy se na planetu Zemi toto nastavení znovu vrací. A že ho také mohu ” předávat”. I tady na festivalu. Takto veřejně.

Co je podle tebe podstatou nemoci?

Pro mě je podstatou nemoci Prázdno.

Vím, že tato odpověď může být pro mnohé nesrozumitelná. Nejde ji myslí zachytit. Lze ji cítit, zažít. Opravdu vnímám podstatu nemoci až „za” všemi myšlenkovými koncepty o nemoci.

Vnímám i silně uzdravující působení slov. Proto bych ráda navrhla láskyplné propuštění slova nemoc. A místo něho přijetí slova transformacenerovnováha nebo dokonce až nevědomost o podstatě, moudrosti a darech každé bytosti.

Člověk je bytost mocná (od slova moci = mohu). Vědomí člověka je dar, který mu dává možnost být tvůrcem. A to když člověku dojde – nemoc ho k tomu přivede – projde vnitřním alchymickým procesem a vytvoří si stav zdraví. Nemá-li však se sebou ještě dohodu, proč nemoc potřebuje. Zdůrazňuji „člověk si vytvoří”, ne „někdo to za něj vytvoří”. V tom musí být jasno. Druzí nám mohou pomoci, ale nikdo tou výzvou neprojde za nás. Mnoho lidí odevzdalo kompetenci nést odpovědnost za své zdraví, tudíž i svou moc a tvořivost, do rukou, hlavy, nebo dokonce i srdce někoho jiného.
Jak se tedy mohou  uzdravit? Jak si mohou vytvořit stav zdraví?

Otázkou je, co je vlastně zdraví, že?

Mimochodem, ve veškeré úctě, můj názor je, že ani Ježíš neuzdravoval své bližní, jen pomáhal připraveným pokročit dál na jejich cestě, projít jejich výzvou k uzdravení. Bez jejich připravenosti by uzdravení nebylo možné.

Zmiňuješ se o změně paradigmatu, vyléčitelnosti a nevyléčitelnosti nemocí, můžeš k tomu říct víc?

Ano. Dejme tomu, že už jsme tedy propustili z mysli a řeči slovo nemoc. Tím jsme v mysli vytvořili prostor, lehkost a stav uvolnění. Tím si v tomto evolučním čase můžeme všimnout, že mysl mnoha lidí je stále směrována od těla ven. A cítění a prožívání je směřováno na stav nedostatku. Ne na hojnost a naplnění. Jak pak mysl může přijmout hojnost, které je tu pro každého tolik? Vždyť ji oči, srdce ani nevidí!

Léčením je obrat v přístupu k sobě samým. K vědomé práci nejen s myslí. Jde o nasměrování mysli k její podstatě, kde je vědomí trvalé hojnostiKde je rovnováha přijímání a dávání. A ještě ZA ní je jasnost, že za rovnováhou je NIC, plné Prázdno. O kterém mluví velcí Mudrci a Mistři – a tento stav i žijí. Mám štěstí, že odmalička vnímám spojení s nimi. Díky vibracím na planetě po roce 2012 je tento stav přístupný všem lidem, kteří o něj projevují opravdový zájem.

Jsem přesvědčená, že v nastupujícím novém paradigmatu má tento obrat zásadní význam. A bude mít vliv i na celospolečenskou proměnu přístupu ke zdraví. Velkou roli v tom všem bude hrát vztah ke slovům, k řeči. Vztah k vědomému vnímání vlivu prostoru, ve kterém žijeme. K domovům. Naše činy začnou manifestovat naše proměněné, pročištěné nitro. Opravdu potřebujeme nově nastavit definici toho, co je to zdraví. Ne, co je nemoc. To slovo jsme již láskyplně propustili, že?

Dnes se lidé začínají víc zajímat o epigenetiku, kvantovou fyziku a biofyziku. Jak tato témata vnímáš a pojímáš ty?

To celé je pro mě zveřejnění „důkazů“ o potenciálu lidské bytosti. O zrušení starých nefunkčních modelů léčení založených na zastaralých, dnes již překonaných vědeckých objevech. Je dokázáno, že genetiku lze ovlivnit prostředím, dokonce i slovem. To je to, co mě těší, vzrušuje, co mi dává smysl. Víme, že mezi spiritualitou a kvantovou fyzikou vlastně není žádný rozdíl. Oboje je však třeba spojit s bio…, tzn. s tělem.

Mělo by nám dojít, že v mysli jsme sice velice pokročilí, ale bez aktivního pohybu a pozornosti k vědomému naplnění potenciálu těla, je naše žití celkem nezdravé. Ať ve vztahu k fyzice nebo spiritualitě. Oboje je druhá strana téže mince. K tělu patří pohyb, energie, hlas, zvuk a také sexualita! Je to jeden funkční celek. Těch přesvědčení o tom, co se může a nemůže, co pomáhá či ubližuje! Tolik se necháváme svazovat svou myslí. Ať už je člověk zdravý nebo „nemocný“, stále se pohybuje v „kleci“  myšlenek a přesvědčení starého paradigmatu. A to je už za námi. Bylo by moudré si toho všimnout. A dovolit si vnímat, prožívat výše zmíněný obrat. Transcendenci. Vždyť i celý festival je pohybem tohoto alchymického procesu – zrodu nového paradigmatu.

Já vidím a přináším vizi světa, ve kterém lidé jsou mocní soucitem a místo nemocnic jsou meditační a taneční sály. Telepatie je přirozenou komunikací a zvuk a slovo slouží k oslavě a tvoření. Slovo nemoc už pro lidi není ani vzpomínkou, protože  nemají potřebu vzpomínek. Jsou v harmonické přítomnosti.

To je můj svět, ten znám, hoří v mém srdci a nesu jeho vibraci.

Co bys doporučila ženám, které hledají cestu samy k sobě a ke svému zdraví? Co je z tvého pohledu pro ženu nejdůležitější? Nebo i v partnerství?

Uff. Provázím kruhy žen  třináctým rokem. A tahle otázka v té míře zkušeností je velmi široká. Takže stručně a výstižně – skončit vnitřní boj s čímkoli, s kýmkoli a za cokoli! I sama se sebou. Spojit se s podstatou, milovat se = uvědomovat si ženské tělo se vším, co k němu patří. Vážit si sebe, svých darů, přirozené moudrosti, která je v každé ženě. Rozvíjet důvěru, jemnost, hloubku a dar přijímání i dávání. Efektivně hospodařit se svým časem. S ostatními ženami si navzájem pomáhat, podporovat se, mít k nim úctu, a to ve všech etapách života. Soutěživost a nepřejícnost mezi ženami je totiž obrovská – a to je důvod a velké tajemství, proč jsou na světě války. Ženy se zlobí na muže a nevidí, že to vyvolávají samy.

Proto bych ještě zdůraznila  – milovat a nechat se milovat od mužů, vidět jejich krásu a moudrost, dát jim důvěru, změnit své myšlenky a slova k nim směřovaná. Svobodně milovat a tím moudře vychovávat syny. Včas je pustit. Naplňovat svůj dar aktivní láskyplné živosti, což je velmi zdravé, až uzdravující.

Věříš na zázraky?

Nevěřím. Pro mě věřit na zázrak je málo. Pro mě je vlastně všechno zázrakem. Například ve vztahu ke zdraví – ve svých 24 letech jsem zažila úplné uzdravení z prekancerózy děložního čípku. To mě dovedlo k velkému prozření, moje ego opírající se o schopnosti a zkušenosti z klasického zdravotnického systému se rozpadlo jako mávnutím proutku. To vnitřní moudrost si řekla o svůj prostor.

Ty jsi dlouho byla léčitelkou či spirituální průvodkyní. Jaké bylo pro tebe uvědomění a přesměrování této cesty? 

Nikdy jsem nebyla léčitelkou. I když mnoha lidem bylo mým prostřednictvím pomoženo. Ale to nedělám já. To se prostě děje v kontextu samotného dění. Je za tím vždy hluboká pokora všech zúčastněných. Ve 12 letech jsem prošla něčím, co nasměrovalo mou další cestu. Z dnešního pohledu mě to rázně vedlo k cestě osvobození z konceptů myšlení a tradic starých učení. K vědomému životu. Také k pochopení nemoci a smrti prožívané v souvislostech západní společnosti. Oproti mým vnitřním zkušenostem s vědomým umíráním a vztahu ke zdraví v rámci východních kultur. Tato zkušenost mě vedla do určitých společenských rolí, které jsem vděčně přijímala. Celé to mohu shrnout pod název „služba druhým“. Služba jednotlivcům, rodovým liniím, skupinám, národům, tradicím, a to i náboženským…

Od roku 2012, po změně vibrací na planetě, u mě nastalo náhlé stop. Evoluce vstoupila i do mé role „služby pro druhé“, vše se rozpadlo a nyní mi  přináší novou formu a možnosti, jak opravdu pomáhat.

A to ne-pomáháním. Důvěrou v lásku, moudrost, samouzdravení. Hloubkou přítomnosti. Bez „potřeby” být v nějaké roli. A tím jsem součástí tvorby nového paradigmatu. Nevím, jaký je pro to jiný název.

Stále jsi veřejně aktivní. Jaká je tvoje esence, co nyní předáváš a čím inspiruješ druhé? 

Esence? Štěstí. Opravdovost. Stav trvalé přítomnosti. Soucit. Stav ne-já.

Můj partner říká, že štědrost. Ta vyplývá z těch výše jmenovaných. Když je vnímána trvalá hojnost, nejde to jinak. A generuje se tím zase pocit štěstí. A také šťastné činy.

To jsem silně prožívala vždy na svých cestách, v kulturách, kde štěstí žijí „samozřejmě”. Tady ve středu Evropy máme také velký potenciál pro vědomý stav hojnosti – štěstí.

Co předávám? NIC.

A čím inspiruji? První, co mě napadlo, že „vytrvalostí a odvahou projevovat podstatu existence“. No, ale lépe to vědí ti inspirovaní. Třeba inspiruji něčím, o čem vůbec nevím.

Na závěr děkuji celému týmu tvůrců festivalu za Vaši aktivitu a přeji štěstí do každého dne i buňky těla!

a

Více o Sofii Kalyani                                                  Více o Sofii Kalyani na AllFestivalu 2017

a